Pozdrav z cest a z fungl nový krásky

Nad tímhle světem už hvězdy nepadaj, 

to jenom letadla někam míří... 

Dobrá zpráva - první polovinu neočekávané cesty mám zdárně za sebou. Pěkné to bylo. Ovšem největší haluz byla, že z Londýna do Budapešti nás vezlo DEN služebně starý letadlo! Už když jsem ho viděla na ploše, A320 s konečkama křídel zahnutýma vzhůru,  říkala jsem si, že tohle bude novej kousek. Ona je to docela novinka.

Když nám pak nevídaně sdílnej pilot na konci asi 10minutového monologu sdělil, že sedíme v úplně nové mašině a ať se k ní chováme pěkně... ano, mluvil o letadle jako o ní, "Take care of her" - moje teorie, že letadla jsou holky, je správná! :o] 

... došlo mi, že bude asi fakt HODNĚ nový, když to říká i pilot. Po nezbytné revizi kokpitu /a posádky :o] po přistání jsem se dověděla, že tohle bylo desáté přistání. /"Pořád je tady ta tovární vůně, cítíte to?"/ . 
Nicméně v rozespalosti jsem usoudila, že to "yesterday" jsem předtím zaslechla nějak omylem.

Nebylo to omylem. Na netu jsem později po zadání registrační značky HA-LWS zjistila, že tuhle krásku převzala společnost 30.4.2013. A já v ní seděla včera, tedy 1.5. No... tebe jsem, holka, měla pokřtít. Kdybych to bývala věděla, tak bych si na tvý zdraví to víno během letu dala. 

Tak ať ti to lítá, pohodlně a dlouho. A ať o tobě nikdy nemusím psát jinak než v dobrým!

Divný dny

Někdy se na člověka lepí smůla a někdy ho pronásledujou divný události, to se prostě občas stává. Ale aby se jeden během tří dnů velmi blízce namanul ke dvěma velkým nehodám, to už je trošku moc i na mě... 

• V sobotu, cestou z hokeje, přímo před naším autem havaroval na motorce starší pán, který za jízdy asi dostal mrtvičku. Ten moment bezmoci, kdy vidíte, jak to bezvládnýho řidiče táhne ke svodidlu, víte, že ho za okamžik nabere, a nemůžete vůbec nic dělat, byl docela hroznej. Nevím, jak pán nakonec skončil; nicméně ve zprávách o něm nemluvili, což dává naději, že to dopadlo relativně dobře...

(V neděli jsem si jenom četla velice mrazivej článek o podivné smrti jedné výpravy koncem 50.let v Rusku. Dobře se mi z toho nespalo, to fakt ne. Divnej lehce šokovanej pocit ze soboty přetrval.)

• V pondělí nám školu poničil výbuch plynu v sousedním domě. Moje nešťastná alma mater, FSV UK, vypadá teď asi takhle. Byla jsem v tu chvíli asi o kilometr dál, v práci na FF, ale stejně to se mnou docela zamávalo. Člověk si neuvědomí, jak má tu školu rád, dokud se něco takovéhohle nestane.
  Vypadá to sice hrozně, ale střepy a díry se uklidí. Zranění byla naštěstí jen lehčí a všichni se uzdraví. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. (Třeba kdyby knihovna, která to odnesla asi nejhůř, otevírala dřív než v deset. Bouchlo to v 9.56...)

Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Příjemně mě překvapilo, že studenti žurnalistiky se nevrhali po mobilech a nefotili dramatické chvíle, ale pomáhali zraněným a s evakuací, dokud je ze školy nevyhnali.  (Shodou okolností jsem na něco podobného myslela už v sobotu: u havárky mě potěšilo, že nikoho nenapadlo tahat mobil za jiným účelem, než voláním záchranky. Říkala jsem si, že lidi ještě nejsou takový hyeny. U budoucích nebo už aktivních novinářů je to ještě optimističtější zjištění.)

A teď už jen pevně doufám, že jsem si svou dávku podivných událostí stihla vybrat a že se z dvojice nehod nestane ta pověstná třetice. Zítra letím na reportážní výlet do Budapešti.

Cesta z města & Bitva Libušín

Aneb...

Jak jsme se spolubydlícím spolužákem Kárlem z Čimic až do Kladna putovali

Jak jsem poznala středověk

Aneb čtyři dny a tři noci plný deště, bláta, všudypřítomnýho jehličí a listí, uchozenejch nohou a utahanejch rukou, jídla, vína a těžké pohody :o) 

Letecké katastrofy po našem: Matlomaďaři 1954

Další díl katastrofkového seriálu patří do minisérie, kterou jsem si soukromě nazvala Pat a Mat za kniplem. Při prolézání literatury a archivů jsem narazila na několik nehod, nad kterými doslova zůstává rozum stát... a které by proto byla zatracená škoda nezpracovat. Patří sem i tahle, která byla původně plánována jako vánoční speciál. Na svátky se hodila nejenom datem, ale především určitou komičností a šťastným koncem. Ideální odlehčené sváteční čtení.

Jaká je pravděpodobnost, že dvě letadla stejné společnosti, stejného typu, na stejné trase, budou muset v rozmezí jedné hodiny nouzově přistát na poli... poté, co piloti obou letadel nezávisle na sobě spáchají tytéž chyby? 

Dva "nouzáky" během hodiny.
Kuriózní letecká nehoda skončila šťastně

Kamenné kompozice 3: Hledání cesty

Na pouti za zkušenostmi
Se snažím najít svou vlastní cestu
Někdy si přeju, abych mohl odletět
Když si myslím, že se někam posouvám
Najednou se věci zastaví
A já mám strach, že to tak bude vždycky...

John Denver - Looking for Space

Jedna z nejkrásnějších písniček od mého folkového oblíbence Johna Denvera čekala dlouho na tu pravou chvíli, kdy se bude hodit, abych se o ni s vámi podělila. Protože takovou krásu nelze vyplácat jen tak. Je to písnička o snech a touhách, o létání, o učení a poznávání, o čekání, nadějích a pádech.   A ta chvíle přišla a je více než symbolická. 

Písničku vám pouštím teď, kdy už je na 99% jisté, že poletím na svou první vědeckou konferenci. Do DENVERU, prosím pěkně. Denver, Colorado, USA!!! A ačkoli to vím už pár dní, stále ve mně prosté vyslovení nebo napsání těch slov vyvolává neuvěřitelný tetelení a nevěřícnej, dětsky užaslej smích.

V zákulisí letiště: Autíčko, co vodí letadla

Poslední dobou jsem nějak opomíjela zde sdílet výsledky svého pracovního působení. A že toho nebylo málo. Už v říjnu 2012 vyšla katastrofka věnovaná suchdolské nehodě z roku 1975 a v prosinci pak čtvrtý díl  reportáží ze zákulisí letiště, tentokrát trefně věnovaný zimní údržbě drah. Jo a mezitím se taky opěvoval Dreamliner a oplakával Dreamliner.

No a před pár týdny došlo k unikátní reportážní družbě letecké sekce Technetu /tedy mě/ a videotýmu iDnesu. Výsledkem je slibně rozjetá spolupráce na několika dalších letištních reportážích... 

Auta follow-me vodí letadla v mlze a pomáhají nejistým pilotům

Traband - Krysy /audiokomentář k výsledku prezidentských voleb/

Karel to věděl. Karel to tušil. Karel prorocky nechával tuhle píseň znít naším karlovským bytem v posledních čtrnácti dnech několikrát. A ono na ni fakt došlo. Karel prohrál... a my taky. 

"Dojde taky někdy na krysy?"